V polích, kde větry tančí s časem, stojí dívka, tmavý vlasy má. S dalekohledem v ruce, v očích jasem, poznává svět, co v dálce ztrácí se stále dál.
Nese nožnice, ostré jako noc, sní o světech, kde není smutek, ani bol. Ostří se blýská, jak padá každý bodlák, moc se mění v jemný dotyk, v pohled mírný a vol.
V očích jejích melancholie plave, jako loďka v tichém rybníce. Sní o světě, kde láska nikdy nespí, kde srdce nebolí, kde duše se neklátí.
Každý bodlák padá, jako list podzimu, každý střih je krokem na cestě dlouhé. Dlouhovlasá brunetka, v očích tmu, hledá v dálce světlo, co jí ukáže cestu domů.
A tak stojí, srdce plné snů, v polích, kde bodláky jdou k zemi. Svět, co v dálce volá, je jak lunapark v mlze, a ona jde, s dalekohledem a nožnicemi.
Na cestě, kde každý bodlák je krokem, každý střih nožnic je písní osudu. Dívka s vlasy jako noc, v očích krokem, nese svou melancholii, jako nejkrásnější květu.
