NORÓ
Excentrický umělec Noró, původem Norbert Tappert, se narodil v malé slovenské vesnici Rozkrok, ve stínu Bukovských vrchů, kde lesy šepotem vyprávěly příběhy starých duší. Jeho rodiče – otec Nikola Tappert, rusínský vynálezce (Tappertuum mobile…) a matka, tatarská princezna Márie, dcéra chána Topolanchina – byli vášniví sběratelé folklóru, a odmala ho zasvěcovali do tajemství symboliky, což v něm zanechalo trvalou stopu. Už v raném věku projevoval neobyčejný zájem o barevnou paletu světa kolem sebe. Jeho kresby na školních sešitech byly jako portály do jiných dimenzí, což brzy upoutalo pozornost učitelů i rodičů. První fotoaparát – ETJUD – dostal už ve svých třech letech, a to předurčilo jeho směrování.
S touhou objevit nové horizonty se po absolvování umělecké školy přestěhoval do Prahy, kde našel své umělecké spřízněnce. Zde se setkal s dalšími vizionáři, kteří sdíleli jeho lásku k symbolům a touhu vyjádřit dekadentní krásu. Společně založili skupinu umělců, jež později dala vzniknout Symbolické Popdekadenci. Noró, jak se teď nazýva, se stal jedním z hlavních tvůrců jejich uměleckých manifestů. Jeho práce se vyznačují precizním propojením symbolů a dekadentních prvků, vytvářejících podmanivé vyprávění o lidské existenci.
V roku 2015 vystavoval ve Středoevrópském Domě Fotografie v Bratislavě, soubor více než 35 velkoformátových fotografií na plátně, ze svého nevšedního světa. Kurátor výstavy, známý fotograf Peter Župník, říká o výstavě: „NORBIS PICTUS nás vťahuje do výtvarnej feérie; putujeme intímnym príbehom sexuality, príťažlivosti a živočíšnosti.“ A pokračuje: „Neviditeľná hranica, kedy môžeme skĺznuť do vulgárnej perverzity, sa neustále posúva a mení. Tappert sa po nej pohybuje so znalosťou prevádzača a nezachádza ďalej ako je treba.“ Sám autor přiznává, že tyto fotografie jsou hledáním hraníc estetiky.
Noró, přestože je zasnouben s baronkou Vivienne z Pražské šlechty, si udržuje skromný život. Je známý svou oddaností věcem duše a svým nekonvenčním pohledem na lásku a vztahy. Často trávi noci přemýšlením nad tím, jak propojit intimní zážitky s uměleckým vyjádřením.
Identita autora – Norberta Tapperta – není žádnou náhodou. Umělec změnil jméno podle slavného detektiva. Rozhodl se tak počas svého života, který vnímá jako jeden kontinuální umělecký projekt.
Melodie stínů a světel
Byl jednou umělec, jehož duše byla spojena s tajemným světem symbolů a dekadence. Jeho jméno znělo Noró, a jeho oči byly bránou do nekonečného labyrintu emocí. Ve svém ateliéru, kde stíny a světla tancovaly ve vzduchu, nalezl inspiraci ve všedním a zázračném.
Jednoho podzimního dne, kdy les za oknem šepotal svou vlastní baladu, Noró ucítil vlnu náhlé inspirace. Jeho vnitřní hlas mu šeptal o Múze, bytosti, jež je spojena s nejhlubšími zákoutími lidské duše. Její jméno znělo Vivienne, a byla stejně tajemná jako noční obloha, plná hvězd.
Noró vyrazil do lesa, kde pod korunami starých stromů objevil Vivienne. Její oči zářily jako dvě hvězdy, a vlasy jí splývaly jako měkká stínová závoj. Vivienne byla múza, nositelka symbolů a inspirace. Bez jediného slova muž a múza začali tančit svůj poetický duet.
Ve chvílích ticha Noró objevil v očích Vivienne celé příběhy, které se mu dosud skrývaly. Její dotek mu vnukl sílu vytvořit nové vyprávění, kde se stíny mísí se světly, a dekadence je krásným symfonickým doprovodem. Múza a umělec se stali spojenými dušemi, vytvářejícími svět plný mystiky a významů.
V noci, kdy Měsíc zaléval jejich ateliér stříbřitým světlem, Noró a Vivienne zahajovali své rituály stvoření. Z plátna vzešly nahé postavy, symboly lásky a úzkosti, a z každého tahance štětce pramenila nová melodie.
Jednoho večera, kdy Noró zakládal novou fotografickou sérii, spatřil Vivienne ve svém objektivu. Její postava se stala součástí jeho vlastního vyprávění, a on věděl, že tato série bude záznamem jejich spojení. Nahota, smrtka, plynové masky – všechno se stalo živou paletou, která vyprávěla o jejich lásce a tvůrčím dialogu.
A tak tanec Noróa a Vivienne pokračoval, stíny a světla prolínající se ve vzduchu kolem nich. Jejich umělecká odysea byla nekonečným vánkem tvoření, kde se jejich duše stávaly symbolem spojení dvou světů – světa umělce a jeho múzy, světa stínů a světel, které tvoří oslnivou melodii lidské existence.
Stíny na plátně času
Ve stínu zelených stromů, kde čas tancoval s větvemi a vzduch voněl po zemi, stála dřevěná chata jako tajemná svatyně klidu. Fotograf Noró, byl jejím strážcem, jehož oči odhalovaly příběhy století.
Jeho ateliér byl zrcadlem minulosti a přítomnosti. Do středu pozornosti vstupovala múza, dlouhovlasá brunetka, jejíž vlasy byly jak stíny rozprášené po podlaze. Nosila černé minišaty, které se zdály být stvořené pro ni. V noci se převtělovala do modrých šatů, aby na okamžik okouzlila svět kolem sebe.
Na stole spočívaly dobové dřevěné fotoaparáty, jejichž klapky vzpomínaly na časy, kdy se záchvěvy spouště mísily s tajemstvím objektivu. Vedle nich stál Polaroid, zaznamenávající okamžik a přinášející moderní výraz nostalgie.
V koutě, kde světlo jemně šeptalo, knihy otevřené na stránkách s biblickými verši a magickými formulemi vyprávěly svůj příběh. Múza držela v ruce modlitební knížku, kam otisky jejích prstů zanechávaly stopu modravých snů a vybledlých přání.
Večery byly symfonií světel a stínů. Kulaté hodiny na zdi zvonily do noci, když umělec posedával v koženém křesle, jehož povrch odrážel jeho rozporuplnou duši. Hnědé koženkové křeslo bylo zahaleno vzpomínkami na teplá odpoledne, kdy slunce hladilo jeho tvář.
Okno se žaluziemi bylo jak portál do zahrady, kde květiny, skláníce se před větrem, rozehrávaly svůj nekonečný tanec. Dřevěné zahradní křeslo stálo na kamenné cestičce, na níž se vydával na své pouti za inspirací.
Na stěně visela plynová maska, symbol temných období nebo tajemství, které obklopovalo umělcův život. Vzduch byl nasycen vůní cigaret a alkoholu, které tvořily pavučinu jeho bohémské existence.
Ve chvílích ztišení se umělec schovával do svého bílého přehozu s červenou šerpou, předstíraje, že je Ježíšem světa okolo. Buřinka v jeho vlasech dodávala vznešenost tomuto chvilkovému posvátnému útěku.
A tak umělec žil ve svém ateliéru, zahalený výčitkami a vůní umění. V každém stínu na plátně času hledal odpovědi, ale jeho umění bylo vždy pouhým odrazem minulosti, jíž nemohl uniknout. A když se svíčky na stole pomalu vyhasínaly, dovolil si oddychovat v hnědém křesle, kde stíny na jeho obličeji stíraly každý šepot pochybností. Takto uprostřed svého malovaného světa umělec ztrácel své touhy a nalezl své vlastní stíny v srdci ticha.
„Zrcadlo není jen odrazem povrchu, ale branou do nitra.“
„Jsem cestovatelem v krajině myšlenek, malířem svých emocí a básníkem v tanečním rituálu symbolů. Můj život je plátnem, na němž každý okamžik tvoří stopy barev a stínů mé existence.“