Egon, spisovatel v nejlepších letech, seděl ve své pracovně, obklopen haldou zmuchlaných listů papíru. Jeho starý psací stroj byl svědkem lepších dnů, stejně jako Egonova inspirace. Po dlouhých letech nespokojenosti s prací své múzy se rozhodl, že ji vyhodí. „Kdo potřebuje múzy, když má alkohol, kávu a tabák?“ říkal si Egon, přesvědčen o své literární genialitě.
Den za dnem sedával u psacího stroje, střídal pití alkoholu s pitím kávy a kouření cigaret s kouřením doutníků. Přes den ho obklopovala tma, večer jen světlo noční lampy. Egon byl přesvědčen, že právě v této atmosféře se zrodí jeho mistrovské dílo.
Jednoho pozdního večera, když už byla káva vypita, cigaretový popelník přeplněný a láhev whisky téměř prázdná, se mu zdálo, že konečně dostal nápad. „To je ono, tohle bude bestseller!“ zvolal Egon a rychle začal psát.
Ale jak šel čas, Egon zjistil, že jeho velký nápad se nějak ztratil mezi mlhavými obrazy alkoholových oparů a kouřových clon cigaret. Vše, co se mu podařilo napsat, bylo: „Magician was tall.“
Ráno, když se probudil s bolavou hlavou a pohledem na svůj psací stroj, uvědomil si, že to, co napsal, nemá hlavu ani patu. „Možná bych měl zavolat zpět tu múzy,“ pomyslel si Egon, ale pak si vzpomněl, že múzy se nevolají, ty přicházejí a odcházejí, jak se jim zlíbí.
Egon se díval na svůj jediný větný úspěch „Magician was tall“ a ironicky se zasmál. „Alespoň víme, že ten kouzelník byl vysoký,“ řekl si. „Teď už jen zjistit, kdo to byl a co vlastně dělal.“
A tak se Egonova tvůrčí krize táhla dál. Mezi zmuchlanými listy papíru, prázdnými láhvemi a cigaretovým kouřem čekal na další nápad, který by přivedl jeho příběh k životu. Možná se jednou dočká, nebo možná ne. Ale jedno je jisté – ve světě literatury není nic tak přitažlivé jako dobrá stará tvůrčí krize.
