Na slunečné terase jednoho nevýznamného hotelu v malebném městečku, kde čas plyne pomaleji než sirup z javorových stromů, seděla mladá máma. Její jméno bylo Klára a právě si užívala svou první služební cestu od narození jejího synka. Kufřík s důležitými dokumenty ležel vedle ní, zapomenutý, jako staré dobré časy, kdy mohla sledovat celé lmy bez přerušení.
Klára byla oblečená pouze v punčocháčích, což bylo pro hotelovou terasu možná trochu neobvyklé, ale kdo by to řešil? Určitě ne ona. Ve světě, kde každý den bojuje s přebalováním, krmením a zpíváním uspávanek, byly punčocháče její formou odvážného vyjádření sebe sama.
K jejímu kufříku přistoupil zvědavý dalekohled, který se jaksi záhadně objevil vedle ní. Ano, čtete správně, dalekohled se přesunul sám. V tomto městečku bylo kouzlo běžné a předměty často přijímaly vlastní vůli. „Co asi vidíš z té své výšky?“ zamyslela se Klára, zatímco dalekohled šmajchloval svým okulárem, jako by jí chtěl odpovědět.
Náhle z kufříku vyskočila hromada papírů, rozevřela se jako květina a začala tančit ve větru. Klára se na to dívala s úsměvem. Bylo to jako podívat se na balet představivosti, kde každý list papíru byl baletkou ve vlastním představení.
Když tanec skončil, Klára se natáhla pro dalekohled a podívala se přes něj na horizont. Viděla svůj domov, kde její malý syn spokojeně spal ve své postýlce. Připomnělo jí to, proč to všechno dělá. S úsměvem se zabalila do deky, dalekohled položila vedle sebe a kufřík zavřela. Byla připravena na další den plný dobrodružství, ať už bude obsahovat cokoli.
A tak skončil další obyčejný den v neobyčejném životě Kláry, mladé mámy na služební cestě, která objevila kouzlo v běžných věcech. Ať už bylo v punčocháčích nebo bez nich.
