V tiché obývací místnosti, kde světlo dopoledního slunce proniká přes žaluzie a tančí na stěnách, sedí mladá krásná brunetka v růžových minišatech. Její oči jsou zamyšlené, plné tichých otázek a nevyslovených slov. V jejím srdci zůstává vzpomínka na partnerovo přečinění, jako neviditelný stín na jinak dokonalém obraze.
Před ní stojí prázdný gauč, jeho tichost rezonuje s jejími myšlenkami. Každý pohled na něj je připomínkou momentů štěstí a smíchu, nyní zastíněných nesmírnou zklamáním. Její prsty se nejistě dotýkají látka šatů, jejichž barva připomíná radostnější dny.
V obývacím pokoji, kde každý kousek nábytku a každý dekorativní prvek vypráví příběh společného života, nyní vládne ticho. Fotogra e na polici, zachycující úsměvy a objetí, jsou v tuto chvíli jen duchem minulosti, zatímco realita se jeví mnohem chladnější.
Její mysl pluje v moři vzpomínek, snaží se najít odpověď, proč se stalo, co se stalo. Proč slova a činy, které byly vypuštěny do světa, nemohou být vzaty zpět, proč se důvěra tak snadno zlomí a tak těžko opravuje.
V tichu obývacího pokoje, kde každý zvuk, ať už tikání hodin nebo šustění stránek knihy, zní jako hlasitý výkřik, sedí tato žena. Je jako socha, ztělesnění zklamání, ale i pevnosti a naděje. V hlubinách jejích očí je cítit nejen ztráta, ale i síla a odhodlání jít dál, ať už s nebo bez partnera, který se provinil. Ve svých růžových minišatech, symbolu mladosti a naděje, nachází v sobě sílu čelit nejisté budoucnosti s hlavou vztyčenou a srdcem plným odvahy.
V žáru noční lampy, obklopena stěnami plnými vzpomínek, se rozhoduje. Rozhoduje se, zda otevře dveře smíření nebo zda za sebou tyto dveře zavře a půjde po nové cestě.
