Na okraji malého města, kde se střetávalo staré s novým, žila mladá žena jménem Klára. Blondýna v černém koženém kabátu, která každý den před svítáním kráčela po tichých ulicích s televizorem v rukou. Nikdo nevěděl, proč to dělá, ale městské legendy šeptaly o kouzelném rituálu.
V televizoru, který Klára nesla, se pravidelně objevovala postava smrtky. Tato smrtka nebyla děsivá, ale spíše přítulná a klidná. Klára našla ve staré knize „Lexikon magie“ rituál, který jí umožnil komunikovat s televizní smrtkou. Cítila, že skrze ni dokáže ovlivnit osudy lidí ve městě, aby jim přinesla štěstí a laskavost.
Město, ve kterém Klára žila, bylo plné romantických zákoutí, starých kostelů a zapadlých uliček, což jí poskytovalo ideální prostředí pro její rituály. Každé ráno, když svítalo, Klára zapnula televizor na určitém kanále, položila ho na lavičku v parku a soustředila se. Smrtka na obrazovce se zahalila do mlhy a začala šeptat slova, která byla slyšitelná jen pro Kláru.
Tento rituál se stal nedílnou součástí jejího života. Přestože nikdo jiný nerozuměl, co dělá nebo proč, pro Kláru to byl způsob, jak přinášet do města kousek magie, naděje a laskavosti. Ať už šlo o přání štěstí někomu, kdo to potřeboval, nebo o šeptání slov útěchy ztracené duši, Klára se cítila spojená s městem i jeho obyvateli na hluboké, tajemné úrovni.
Časem se stala legendou – tajemnou blondýnou v černém koženém kabátu, která každý den přináší do města kousek kouzla. A i když ji mnozí považovali za podivínku, pro ty, kteří v magii věřili, byla Klára strážkyní tajemství a přinášející světlo do každodenního života.
